Viditelnost planet
Nabídka viditelnosti planet je v srpnu velice chudá.
Jestliže jsme ještě v červenci měli možnost pozorovat na večerní obloze zářící Venuši doprovázenou Jupiterem, v tomto měsíci obě planety již neuvidíme stejně tak jako Merkur. Opuštěnou večerní planetární scénu oživí planeta Saturn, která se sem přesouvá z noční oblohy. Najdeme ji na pomezí souhvězdí Vah a Štíra.
Mars bude pozorovatelný koncem srpna ráno nízko nad východním obzorem. Na začátku srpna se planeta přesouvá ze souhvězdí Blíženců do souhvězdí Raka.
Ze zajímavých úkazů vybíráme
O půlnoci 9. srpna budeme moci pozorovat konjunkci Měsíce s nejjasnější hvězdou ze souhvězdí Býka Aldebaranem.
13. srpna v ranních hodinách, pravděpodobně kolem 8. hodiny, nastane maximum meteorického roje Perseid. Podmínky pro pozorování budou v nocích kolem maxima díky Měsíci, který bude den před novem (14. srpna), velice dobré. Očekává se až 100 velmi rychlých světelných stop za hodinu. Aktivita roje začíná už v červenci kolem 17. a končí kolem 24. srpna.
Obloha v srpnu
Dominantou letní noční oblohy je hvězdný pás Mléčné dráhy, který se klene nad našimi hlavami od severu přes zenit k jihu. Že je tento pás složený z hvězd, upozornil italský astronom, matematik a fyzik Galileo Galilei v roce 1610 ve spisu Hvězdný posel. Je ale pravděpodobné, že dalekohled k obloze obrátil neznámý pozorovatel či pozorovatelé již o několik let dříve než samotný Galilei, ale nezanechali o tom zprávu. Před pozorováním dalekohledem si lidé neuměli představit, že mohou existovat i další hvězdy, než které jsou vidět na obloze pouhýma očima. To bylo pro mnohé šokující zjištění.
Je ale zajímavé, že už Demokritos ve 4. století před. Kr., tedy velice dávno před vynálezem dalekohledu, vyslovil názor, že Mléčná dráha je seskupení hvězd, které okem nerozlišíme.
„Mléčná dráha (to je nejbělejší pruh na nebi) je shluk velmi malých hvězd, jak možno pozorovat přesnými dalekohledy.“
Jan Amos Komenský, Přehled fyziky z roku 1633
Dnes víme, že součástí Mléčné dráhy jsou hvězdy různých velikostí. Zjištění, že Mléčná dráha je složena s velkého množství hvězd, bylo teprve začátkem dlouhého zkoumání této zajímavé části oblohy. Anglický astronom, původem hudebník, William Herschel, objevitel planety Uran, v roce 1781 pomocí zrcadlového dalekohledu o průměru 50 cm sledoval rozložení hvězd na obloze. Vycházel ze skutečnosti, že obloha není poseta hvězdami rovnoměrně a že počet hvězd stoupá s jejich klesající jasností. Potvrdil tak představu Thomase Wrighta z roku 1750, že Slunce s ostatními hvězdami tvoří hvězdnou soustavu – Galaxii. Pozemskému pozorovateli ukrytému uvnitř ní se promítá na oblohu jako Mléčná dráha obepínající celou oblohu a rozdvojující se v souhvězdí Labutě.
Pouhým okem viditelná jako mlhavý obláček byla známa už ve starověku tzv. mlhovina v Andromedě. Pozdější pozorování výkonnými dalekohledy ukázalo, že se nejedná o mlhovinu, objekt z prachu a plynu, ale jde o galaxii o něco menší než je naše. Existence této galaxie potvrdila, že naše Galaxie není jedinou, ale jednou z obrovského množství těchto objektů ve vesmíru.
Byly to galaxie, na jejichž spektrálním rozboru světla zjistil Edwin Hubble před 2. světovou válkou, že se od nás vzdalují. To ho dovedlo k přesvědčení, že se musí zvětšovat prostor, v kterém se nacházejí. Vesmír se rozpíná.
Galaxii v Andromedě můžeme pozorovat ve stejnojmenném souhvězdí po 22. hodině nad severovýchodem. Nad Andromedou se nachází souhvězdí Persea. Toto souhvězdí má spojitost s každoroční astronomickou podívanou – srpnovým meteorickým rojem Perseid.
Při pozorování světelných stop meteorického roje máme dojem, že vyletují ze stejného místa. Proto dostaly jména podle souhvězdí, z kterých „vyletují“. Ve skutečnosti se k nám přibližují rovnoběžně a díky perspektivě máme dojem, že vyletují jakoby ze stejného bodu. Perseidy tak jako ostatní meteorické roje „pocházejí“ z komet. Za kometou se vytváří v průběhu staletí prachová stopa. Když protne dráhu Země a v průsečíku se Země zrovna nachází, meteorická tělíska vlétnou do její atmosféry a vytvoří světelné stopy. Roj Perseid se objevuje již v polovině července, vrcholí mezi 12. a 13. srpnem, přičemž intenzita vzrůstá od 9. srpna. Po 20. srpnu končí. Bohužel ho často ruší světlo Měsíce.
Činnost Perseid se během století příliš neměnila. Proto jsou nejpravidelnější a co do doby svého výskytu nejpopulárnější. Nejstarší záznam je v čínských pramenech z roku 830 po Kr. Další zmínky jsou v zápisech z 10. a z 15. století. Tehdy se objevovaly vlivem precese koncem července. V 18. století připadalo maximum činnosti na svátek sv. Vavřince, tj. 10. srpna. Odtud lidové pojmenování „slzy svatého Vavřince“. Na tomto roji se prvně potvrdila domněnka (E. Chladni, 1861) o souvislosti meteorických rojů s kometami.