Viditelnost planet
Merkur je na březnové obloze nepozorovatelný. Venuši můžeme spatřit večer nad západním obzorem v souhvězdí Ryb, ze kterého se v druhé polovině měsíce přesune do souhvězdí Berana. Ve stejném souhvězdí se nachází i Mars, budeme ho moci pozorovat večer nízko nad západním obzorem.
Jupiter uvidíme po celou noc, najdeme ho v souhvězdí Raka.
Ve druhé polovině noci bude pozorovatelný Saturn, najdeme ho v souhvězdí Štíra.
Ze zajímavých úkazů vybíráme
3. března v 6 hodin ráno nastane nad západním obzorem konjunkce Jupitera s Měsícem.
Ve druhé polovině noci 12. března můžeme nad jihovýchodním obzorem pozorovat přiblížení Měsíce k planetě Saturn.
20. března v 10. hod. 36 min. nastane maximální fáze částečného zatmění Slunce. Bude zakryto 70 % průměru Slunce.
20. března nastává ve 23. hod. 44 min. jarní rovnodennost. Slunce vstoupí do znamení Berana. Začíná astronomické jaro.
22. března v 1. hodinu po půlnoci nastane konjunkce Měsíce s Marsem
22. března bude o půlnoci Měsíc v konjunkci s Venuší. Celé seskupení těchto tři těles, Venuše, Marsu a Měsíce bude pozorovatelné večer nízko nad západním obzorem.
30. března bude v druhé polovině noci pozorovatelné nad západním obzorem seskupení Měsíce a Jupiteru.
Čtyři limitní polohy Slunce
Během roku rozeznáváme čtyři limitní polohy Slunce. Zimní a letní slunovrat, jarní a podzimní rovnodennost. Při západu, nebo východu Slunce kolem rovnodennosti je změna azimutu mezi jednotlivými místy obzorového východu Slunce největší.
Naopak v období slunovratu, kdy je rovina dráhy Slunce po ekliptice ( zdánlivá dráze Slunce mezi hvězdami ) rovnoběžná s rovníkem, je tato změna nepatrná, přímo o slunovratu takřka nulová, cca 17 dní se místo východu (západu) Slunce nemění. Pro srovnání, od 12. června do 1. července tedy za 18 dnů okolo slunovratu, vykoná Slunce obzorovou dráhu menší než je průměr slunečního kotouče a to je půl obloukového stupně. Naproti tomu denní krok Slunce na obzoru o rovnodennosti je naopak o 5 obloukových vteřin větší, než je průměr slunečního kotouče.
Délka slunečního svitu během dne se mění v závislosti na roční době. Od římských dob pocházelo středověké měření času s nestejnou délkou hodin, reflektující měnící se délku denního svitu. Těmto hodinám se říkalo babylonské. Jejich užívání můžeme nalézt na více místech Evropy ještě v první polovině 15. století. Den byl rozdělen od východu do západu Slunce na 12 hodin a čas od západu do východu Slunce také na 12 hodin. Hodina neměla stejný počet minut, v prosinci jen 30, když byly dny nejkratší, v červnu dosáhl počet minut maxima 90. Pouze ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti trvala hodina 60 minut jak jí používáme dnes u měření času hodinami stejně dlouhými.
Obloha v březnu
Obloha sklonku zimy a začátku jara nabídne na východní straně jarní souhvězdí a nad jihem a jihozápadem zimní souhvězdí, které pomalu opouští hvězdnou scénu. Na začátku března kolem 21. hodiny spatříme nad východním obzorem jednu z nejjasnějších hvězd Arktura ze souhvězdí Pastýře, kterého můžeme vyhledat také tak, že protáhneme lomenou oj Velkého vozu do oblouku, po kterém se dostaneme až k této hvězdě. Nad jihovýchodem uvidíme další jasnou hvězdu Regulus, nejjasnější hvězdu souhvězdí Lva. Západní část souhvězdí (hlavu a hruď lva) si můžeme představit jako otazník a v místě tečky jasnou hvězdou Regulus. Nad jihem níže nad obzorem svítí nejjasnější hvězda severní oblohy Sirius ze souhvězdí Velký pes a nad ním Procyon, nejjasnější hvězda souhvězdí Malého psa. Ještě nad touto hvězdou spatříme dvě hvězdy ze souhvězdí Blíženců, Pollux a Castor. Nad jihozápadem září hvězdy jednoho z nejkrásnějších souhvězdí Orion s typickými třemi hvězdami, které tvoří Orionův pas. Když ho prodloužíme směrem k jižnímu obzoru, narazíme na Sirus. Obráceným směrem trochu výše svítí oranžová hvězda Aldebaran, nejjasnější hvězda ze souhvězdí Býka. Pod pasem Oriona spatříme pouhým okem mlhavý obláček. Je to Velká mlhovina v Orionu. Nad severozápadním obzorem můžeme spatřit další nápadný mlhavý obláček, tentokrát se jedná o galaxii v souhvězdí Andromedy. Světlo od této hvězdné soustavy, typově podobné Naší galaxii, k nám letí přes dva miliony let.