Obloha v měsíci červenci 2017

Viditelnost planet

Planety Merkur a Mars jsou nepozorovatelné.

Na večerní obloze budeme moci pozorovat Jupiter. Najdeme ho v souhvězdí Panny. Zapadá kolem půlnoci.

Většinu noci kromě rána bude na obloze na rozhraní souhvězdí Hadonoše a Střelce planeta Saturn. Zapadá kolem 2. hodiny.

Venuši spatříme na ranní obloze. Pohybuje se souhvězdím Berana a Býka. Konec července a srpen patří do nejlepšího období pozorování této planety. Venuše vychází po 2. hodině.

 

Ze zajímavých úkazů vybíráme

1. července můžeme pozorovat na večerní obloze seskupení Měsíce, Jupiteru a Spiky, nejjasnější hvězdy v souhvězdí Lva.

14. července ve 4 hodiny bude Venuše v konjunkci s Aldebaranem, nejjasnější hvězdou v souhvězdí Býka.

29. července se objeví na večerní obloze nad jihozápadním obzorem seskupení Měsíce, Jupiteru a Spiky, nejjasnější hvězdy v souhvězdí Panny.

30. července nastane maximum meteorického roje Jižních Akvarid. Očekává se 25 středně rychlých světelných stop za hodinu. Intenzita roje začíná 12. července a končí 23. srpna.

 

Obloha letních prázdnin

Dominantou noční oblohy v letních měsících je hvězdný pás Mléčné dráhy, který se klene nad našimi hlavami od severu přes zenit k jihu. Že je tento pás složený z obrovského množství hvězd, rozpoznal již italský astronom, matematik a fyzik Galileo Galilei v roce 1610. Galileo patřil k prvním pozorovatelům oblohy dalekohledem. Tento objev publikoval ve spisu Hvězdný posel. Je ale pravděpodobné, že dalekohled k obloze obrátil neznámý pozorovatel, či pozorovatelé již o několik let dříve než samotný Galilei, ale nezanechali o tom zprávu. Před pozorováním dalekohledem si lidé neuměli představit, že mohou existovat i další hvězdy, než které jsou vidět na obloze pouhýma očima. To bylo pro mnohé šokující zjištění.

Je ale zajímavé, že už Demokritos ve 4. století před Kristem, tedy 2 000let před vynálezem dalekohledu, vyslovil názor, že Mléčná dráha je seskupení hvězd, které okem nerozlišíme.

Mléčná dráha (to je nejbělejší pruh na nebi) je shluk velmi malých hvězd, jak možno pozorovat přesnými dalekohledy, píše Jan Amos Komenský v Přehledu fyziky z roku 1633. Dnes víme, že součástí Mléčné dráhy jsou hvězdy různých velikostí. Zjištění, že Mléčná dráha je složena z velkého množství hvězd, byl teprve začátek dlouhého zkoumání této zajímavé části oblohy.

Anglický astronom, původem hudebník, William Herschel, objevitel planety Uran v roce 1781, sledoval pomocí zrcadlového dalekohledu o průměru 50 cm rozložení hvězd na obloze. Vycházel ze skutečnosti, že obloha není posetá hvězdami rovnoměrně, ale že počet hvězd stoupá s jejich klesající jasností. Potvrdil tak představu Thomase Wrighta z roku 1750, že Slunce s ostatními hvězdami tvoří hvězdnou soustavu – Galaxii. Pozemskému pozorovateli, ukrytému uvnitř ní, se promítá na oblohu jako Mléčná dráha obepínající celou oblohu a rozdvojující se v souhvězdí Labutě.

Pouhým okem viditelná jako mlhavý obláček byla známá už ve starověku. tzv. mlhovina v Andromedě. Pozdější pozorování výkonnými dalekohledy ukázalo, že se nejedná o mlhovinu, tedy objekt složený z prachu a plynu, ale jde o galaxii o něco menší než je naše. Existencí této galaxie bylo potvrzeno, že naše Galaxie není jedinou, ale jednou z mnoha v obrovském množství těchto objektů ve vesmíru.

Byly to galaxie, na jejichž spektrálním rozboru světla zjistil před 2. světovou válkou Edwin Hubble, že se od nás hvězdy vzdalují. Toto zjištění ho dovedlo k přesvědčení, že se musí zvětšovat prostor, ve kterém se nacházejí. Vesmír se musí rozpínat.

Galaxii v Andromedě můžeme pozorovat ve stejnojmenném souhvězdí po 22. hodině nad severovýchodovýchodním obzorem. Nad jihojihovýchodem po setmění uvidíme nejdříve hvězdy tzv. letního trojúhelníku. Mezi nejjasnější hvězdy patří Vega v souhvězdí Lyry, pod ní jihovýchodně je Altair, představující oko Orla, a nad ní severovýchodně je hvězda Deneb ze souhvězdí Labutě.

Nad souhvězdím Andromedy se nachází souhvězdí Persea. Toto souhvězdí má spojitost s každoroční astronomickou podívanou – meteorickým rojem Perseid. Při pozorování světelných stop meteorického roje máme dojem, že „vyletují“ ze stejného místa. Proto dostaly jména podle souhvězdí, z kterých „vyletují“. Ve skutečnosti se k nám přibližují rovnoběžně a díky perspektivě máme dojem, jakoby vycházely ze stejného bodu. Perseidy tak jako ostatní meteorické roje „pocházejí„ z komet. Za kometou se vytváří prachová stopa. Když protne dráhu Země a v průsečíku se Země zrovna nachází, meteorická tělíska vlétnou do její atmosféry a vytvoří světelné stopy. Roj Perseid se objevuje již v polovině července, vrcholí mezi 12. a 13. srpnem, přičemž intenzita vzrůstá od 9. srpna. Po 20. srpnu končí. Bohužel ho často ruší světlo Měsíce.

Činnost Perseid se během století příliš neměnila. Proto jsou nejpravidelnější a co do doby svého výskytu nejpopulárnější. Nejstarší záznam je v čínských pramenech z roku 830 po Kristu. Další zmínky jsou v zápisech z 10. a 15. století. Tehdy se objevovaly vlivem precese koncem července. V 18. století připadalo maximum činnosti na svátek sv. Vavřince, tj. 10. srpna. Odtud lidové pojmenování „slzy svatého Vavřince“. Na tomto roji se prvně potvrdila domněnka (E. Chladni, 1861) o souvislosti meteorických rojů s kometami.

 

Vážení návštěvníci, z technických důvodů je v měsíci listopadu omezena otevírací doba hvězdárny pouze na pátek od 19:00 do 21:00. Středeční pozorování se ruší.
Děkujeme za pochopení.