Obloha v měsíci září 2017

Viditelnost planet

Na hvězdnou scénu se v září vrací planety Merkur a Mars, naopak ji opouští největší planeta sluneční soustavy Jupiter.

Večer nad jihozápadním obzorem bude na nebi kralovat sama planeta Saturn. Najdeme ji na pomezí souhvězdí Hadonoše a Střelce.

Na ranní obloze vysoko nad východním obzorem můžeme pozorovat Venuši. Najdeme ji v souhvězdí Raka.

V druhé polovině měsíce se k ní přidají nad východním obzorem Merkur a nízko nad východním obzorem Mars, který se promítá se do souhvězdí Lva.

 

Ze zajímavých úkazů vybíráme

18. září můžeme po půlnoci pozorovat konjunkci Měsíce s Venuší a na ranní obloze nad východním obzorem seskupení Měsíce a planet Venuše, Marsu a Merkuru v blízkosti nejjasnější hvězdy v souhvězdí Lva Regulus.

22. září nastane ve 22. hodině a 1. minutě podzimní rovnodennost. Začíná astronomický podzim. Slunce vstupuje do znamení Vah.

 

Obloha konce léta

První hvězdy, které objevíme na potemňující se obloze, jsou nad našimi hlavami a tvoří vrcholy tzv. letního orientačního trojúhelníku Vega, Deneb, Altair. Podle těchto hvězd se na letní obloze můžeme orientovat a nalézt tak i tři nejznámější souhvězdí léta, protože jsou to v jednotlivých souhvězdích hvězdy nejjasnější.

Vega, třetí nejjasnější hvězda severní oblohy, leží u horního pravého rohu malého ale výrazného kosodélníku, který tvoří souhvězdí Lyry. Deneb ze souhvězdí Labutě (souhvězdí představuje letícího ptáka s rozepjatými křídly) se nachází na konci labutího ocasu. Nejjasnější hvězda v souhvězdí Orla Altair představuje oko orla. Tímto souhvězdím prochází hlavní rameno Mléčné dráhy. Její pás klenoucí se oblohou připomíná spíše mlhovinu. První, kdo rozpoznal, že se jedná o pás složený z hvězd, byl italský astronom a matematik Galileo Galilei, který pozoroval jako jeden z prvních na začátku 17. století kosmické objekty na obloze dalekohledem, jak jsme uvedli v prázdninové obloze. Že je Mléčná dráha plná hvězd, se můžete přesvědčit, když na ni namíříte třeba lovecký triedr.

Sluneční soustava leží uvnitř ostrova plného hvězd. Uvádí se odhadem, že se skládá ze 150 miliard hvězd. Nazýváme ho Galaxií. Má tvar plochého disku, jehož průměr je asi 100 000 světelných let (světelný rok je vzdálenost, kterou uletí světlo za 1 rok). Tloušťka se pohybuje kolem 10 000 – 30 000 světelných let. Při pohledu ve směru roviny disku vidíme velké množství hvězd. Světlo těch vzdálenějších splývá, a tak vytváří pás Mléčné dráhy.

Obdivujeme-li krásu letní oblohy, zastavme se na chvilku také nad původem souhvězdí. Slyšel jsem i takové názory návštěvníků hvězdárny, že souhvězdí obsahují hvězdy, které jsou nějakým způsobem fyzikálně spjaty. Souhvězdí jsou ale výmyslem lidským. Člověk ve starověku pospojoval myšlenými čarami hvězdy do obrazců, představujících postavy lidí, zvířata a věci a zobrazil na oblohu svoje představy a tužby, které vtělil do příběhů, v kterých jsou hlavními hrdiny právě postavy souhvězdí. Například souhvězdí Lyry představuje hudební nástroj, s nímž dovedl bájný pěvec Orfeus vyloudit zvuky tak čarokrásné, že mu i bohové podsvětí dovolili odvést si manželku Euridiku zpět na svět. V jednom případě to ale neplatí. Podívejme se na hvězdy tvořící Velký Vůz. Pospojováním hvězd vznikla představa vozu, ale zároveň 5 hvězd Velkého vozu představuje otevřenou hvězdokupu. Souhvězdí Velkého vozu ale neexistuje. „Jeho“ hvězdy patří do souhvězdí Velké medvědice obdobně hvězdy Malého vozu do souhvězdí Malé medvědice.

Podíváme-li se na oblohu zdá se nám, že hvězdy jsou umístěny na neviditelné klenbě, jejíž střed je ve středu Země. Tato iluze se stala již ve starověku základem pro vznik představy o vesmíru, uvnitř které je Země, obklopená sférami, na kterých jsou umístěny planety i se Sluncem a Měsícem. A poslední sféra – hvězdná uzavírala vesmír. Teprve na konci 18. století se podařilo dokázat, že hvězdný vesmír netvoří hvězdy umístěné na „obvodu koule“, ale, že hvězdy jsou od Země různě daleko, a tudíž i hvězdy v souhvězdích jsou různě vzdáleny. Pouze z pohledu pozorovatele stojícího na zemi se promítají zdánlivě do jedné vzdálenosti.

Budeme li sledovat pohyb hvězd a celých souhvězdí během noci, pozorujeme jejich zdánlivý pohyb. Ten je způsobený otáčením Země kolem své osy v opačném směru jednou za 24 hodin. Starověcí astronomové ale zdánlivý pohyb považovali za skutečný. Spatřovali v něm důkaz o nehybné Zemi uprostřed vesmíru, kolem které obíhají všechna kosmická tělesa.

Vega, nejjasnější hvězda v souhvězdí Lyry, se výrazně zapsala do historie novodobé astronomie. V roce 1983 byla na oběžnou dráhu vypuštěna družice IRAS, které se podařilo právě kolem ní zaregistrovat rodící se planetární soustavu. Sen generací učenců se začal naplňovat. Naše sluneční soustava není osamocena ve vesmíru. Kolem Vegy obíhá prstenec, jehož prachová zrníčka, z kterých je tvořen, se na sebe nabalují do větších útvarů. Hvězda Vega je mladá hvězda o stáří 1,5 miliardy let. Až bude mít stáří, jaké má Slunce, tj. kolem 4,6 miliardy let, není vyloučeno, že budou kolem ní obíhat již „hotové“ planety, vytvořené soustavným nabalováním materiálu z prachového disku.

Procházku letní oblohou pokračujme směrem k západu, září tam hvězda Arktur, nejjasnější hvězda v souhvězdí Pastýře. Vedle tohoto souhvězdí je souhvězdí Severní Koruny, pěkný oblouček hvězd s nejjasnější Gemmou, jejíž jméno v překladu znamená Drahokam. Hluboko pod Pastýřem je málo výrazné souhvězdí zvířetníku Váhy. Sousední souhvězdí Štíra u nás vystupuje jen velmi málo nad obzor, takže není vidět celé. Klepety je otočeno k Váhám. Hvězda Antares představuje srdce Štírovo. Velkou oblast mezi Pastýřem, Štírem, Lyrou a Orlem zaujímá souhvězdí Hadonoše s Hadem. V souhvězdí Herkula, ač nemá jasných hvězd, poznáme svalnatého hrdinu, postavu hromotluka.